Tenhle post píšu jenom kvůli králíkovi. Ani ty fotky nejsou moje.
Králík.
Já a králík.
I regret nothing.
Kája fotí.
A já nedělám nic.
Nějaká divná holka, co jsem tam potkala. Nevím, kdo to je. Chtěla se se mnou vyfotit. #lovemyfans
Teď ale vážně. Šly jsme s Kájou na Látkovou výměnu/Fashion day s Polaroid Love, kde Kája víceméně fotila (asi 3 lidi) a já postávala kolem a kritizovala každýho (pravděpodobně i tvojí babičku) a jedla Kájiny preclíky. Co si budeme povídat - plastovej králík byl z toho všeho nejlepší.
Jedinou další novinkou v mým životě nebo něčím, co tak nějak stojí za zmínku, je asi moje nová obsese - Gatsby.
Geniální obálka pro geniální knihu.
S vydáním filmů, který miluju, bohužel přicházejí i filmový obálky, který nenávidím..
A teď ještě pro srovnání: novej Gatsby.
Starej Gatsby.
A nakonec Zelda a Scott Fitzgeraldovi, jejichž vztah se do knihy značně promítl.
A teď moje oblíbená část: Citáty!
“He smiled understandingly - much more than understandingly. It was one of those rare smiles with a quality of eternal reassurance in it, that you may come across four or five times in life. It faced--or seemed to face--the whole eternal world for an instant, and then concentrated on you with an irresistible prejudice in your favor. It understood you just as far as you wanted to be understood, believed in you as you would like to believe in yourself, and assured you that it had precisely the impression of you that, at your best, you hoped to convey.”
“You're a rotten driver,' I protested. 'Either you ought to be more careful or you oughtn't to drive at all.'
'I am careful.'
'No, you're not.'
'Well, other people are,' she said lightly.
'What's that got to do with it?'
'They'll keep out of my way,' she insisted. 'It takes two to make an accident.'
'Suppose you met somebody just as careless as yourself.'
'I hope I never will,' she answered. 'I hate careless people. That's why I like you.'
Her grey, sun-strained eyes stared straight ahead, but she had deliberately shifted our relations, and for a moment I thought I loved her.”
Zatím jsem stihla jít do kina na 3D verzi s DiCapriem, přečíst předlohu od F. Scotta Fitzgeralda, přečíst nejmíň 49846849484848724677 rozhovorů s DiCapriem i Luhrmannem, kouknout se na film z roku 1974 s Redfordem a ještě zkoumat Fitzgeraldův životní příběh a souvislosti s jeho dílem. Je pravda, že k většině věcí mám tak trochu "I don't give a shit" přístup, což se mi většinou moc nevyplatí (že, maturitko? že, přijímačky?), ale když už se pro něco nadchnu, neovládám se. A co je další v pořadí? Asi všechny filmy s Redfordem.
Pokud jde o míru tý obsese... tady je moje nová tapeta plochy.
A tenhle jumper už ke mě letí z Amazonu! Bohužel (nebo spíš bohudík), ten čokoládička není v ceně.
Jinak, moje šílenství stranou, kdybych měla zhodnotit filmy a knihu, posadit je na nějakej ten pomyslnej žebříček... nejde to. Po dlouhým uvažování musím říct, že kdyby se někdo, koho znám, chtěl vrhnout na Velkýho Gatsbyho a zeptal by se mě, co si vybrat - knihu, starší nebo novější film - s mojí odpovědí by asi nebyl zrovna spokojenej. Řekla bych v tomto případě to, co říkává jedna moje milá paní profesorka na češtinu - "Vždycky všechno!" Každá z verzí má jak svoje klady, tak zápory. Vlastně spíš jen klady. Od staré předlohy po nejnovější film bych vše ohodnotila jedině jako 10 out of 10. 5 hvězdiček. Jednička podtržka! Čtenář/divák musí jen počítat s tím, že (jak říká můj oblíbený autor John Green) "kniha patří čtenáři". Luhrmannův Gatsby se liší od Claytonova, protože si ho jednoduše představoval jinak, což ovšem neznamená, že si ho představoval špatně. A kdo ví? Možná ani jeden z filmových Gatsbyů neodpovídá dokonale Fitzgeraldově představě. Ale tak to má být.
