Prostě update

     Nevím ani, co přesně psát. Ne, že by se už v Anglii nic nedělo, ale prostě nevím, jak všechno zformulovat, co je zajímavý a co ne. No, takže když to vezmu tak nějak obecně.
     První víkend se nic moc nedělo. Zašla jsem s mejma cizincema do Mekáče, Samuel (slovák) tančil gangam style na místní hudbu, procházeli jsme Churchill Square… no, docela nuda. S holkama z naší grupy jsme ale o den později, myslím, našly uličky okolo náměstí plný super obchodů – třeba obchodů se sladkostma jako z Medovýho ráje v Harrym Potterovi nebo obchůdkama s totálně nesmyslnejma kravinkama, jako jsou náplasti, který vypadají jako kusy slaniny nebo peněženky s komiksovejma hrdinama. Taky tam měli fantastickou kavárnu/pekárnu s neuvěřitelně zdobenejma cupcakes!

Samuel a jeho McDance.

Samuel a Jakob (lamač Britských šestnáctiletých srdcí se svojí typicky Německou blond kšticí a modrejma očima).

Philippova typická reakce pokaždý, když se ho pokouším vyfotit.

Julia a její zdravý výběr jídla, i když sedíme v McDonaldu.

Hnusná napodobenina latte. Na studený pití byla bohužel příliš zima.

Část mýho fotografickýho projektu - vyfotit naše jméno po písmenech vytvořených přírodou nebo s naší malou pomocí.

Cupcake shop.

Om nom nom.

     Anna se vrátila z San Francisca a přivezla mi nej čokoládu. To bylo myslím nějak v neděli. Šla jsem s ní a Philippem prolízat Brighton, protože bylo krásný počasí. Seděli jsme na pláži, jedli čínskej take-out, fotili racky, procházeli šikmý úzký uličky v srdci města a nakonec jsme zakotvili ve Starbucksu s mým latte s třema panákama espressa (potřebovala jsem energii na svůj projekt na fotografii) a rozebírali jsme naše nejoblíbenější básníky a spisovatele. Pak jsem šla k Anně domů a vařili jsme bílý víno s chilli a cukrem a se zázvorem, což byla asi jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy pila. Poslouchali jsme The Doors a Anna mi pak půjčila knížku básní/textů od Morrisona. Vkládám sem svojí oblíbenou.

Anna a Philipp na mole.

Perfektní počasí.

My darlings.

Levný nudle!

WAT

Prostě se mi ta fotka líbila, tak ji sem dávám, no!

V jedný uličce jsme našli sovu, co vypadala jako naštvanej Philipp. Tady je porovnání.

Dárečky od Anny.

Moje zatím nejoblíbenější.

     Jinými slovy, život v Brightonu je pořád super, jen se zdá, že trochu zpomalujeme. Pročež jsem se taky rozhodla vyrazit tenhle víkend pouze s Annou (má falešnou občanku) do nějaký hospody/klubu, abychom se pořád nenudili s našema Německejma šestnáctkama (nic proti nim, prostě je jen nikam nepustí).

A teď pár obrázků, který s ničím nesouvisí a tak je nemám kam jinam dát:

Moje zásoby jídla. Just to brag.

Svetr se sovičkou z New Looku, protože zima v Anglii evidentně přichází už v říjnu.

Kuchyně u Anny doma. Něčím mi připomíná tu z Friends.

Onesies aneb Anglická móda pro dny, kdy se vám nechce oblíkat jako normální člověk.

Prostě západ slunce, no!

Japonský jídlo, film a drama

     Včera jsme se s částí naší party cizinců rozhodli zajít na něco dobrýho do místní Japonský restaurace a prostě něco obecně podniknout, když už je páteční večer. Takže jsme si každej dali nějakou tu typickou specialitu, i když bylo všechno předražený. Ostatně, nechodíme do Japonskejch restaurací každej den! Takže já jsem si dala hovězí chilli ramen, kterýho bylo tak moc, že jsem ho ani nezvládla sníst. Rvalo mi to srdce. Ale byl výbornej.

Tohle je jen to, co jsem už nezvládla sníst. Přísahám, že toho ramenu byly nejmíň 2 litry.

     Později jsme s Philippem zašli do kina na film The Perks of Being a Wallflower, kterej je natočenej podle románu psaným v dopisech od Stephena Chboskyho. Knihu jsem před filmem samozřejmě četla a zamilovala se do ní, takže jsem byla hodně nejistá ohledně filmovýho zpracování a jestli to bude tak dobrý, jako kniha, ale byla jsem příjemně překvapená. Ostatně, jakej film by mohl dopadnout špatně, když v něm hraje Emma Watson?

"To Charlie. You see things and you understand. You're a wallflower."

"We accept the love we think we deserve.."

     Bohužel, život v Anglii není pořád takhle dokonalej a pozitivní. Dozvěděla jsem se, že moje úžasná spolubydlící, Jacky, o mě po celý škole roznáší nepravdivý drby a každej den mi lže do tváře. Spoustu lidí mě kvůli věcem, co jim o mě nalhala, začíná nesnášet, i když mě vůbec neznají. Takže už jen po jednom měsíci v Anglii prakticky nemůžu nikomu věřit. Když jsem včera přišla z kina, o všem jsem si s Jacky promluvila. Řekla jsem jí, že všechno vím a že jsem z jejího chování dost zklamaná, že už jí nemůžu věřit, no prostě pravdu. Ona se zapřísahala, že polovinu těch věcí o mě vůbec neřekla (i když já s jistotou vím, že jo) a omluvila se jednou při týhle naší hádce a později skrze dopis, kterej mi nechala u dveří (vážně, kolik nám je, 12?). Ráno za mnou pak přišla s tím, jak nemůže spát, jíst a jak je hrozně smutná, takže v podstatě ze sebe udělala oběť. Jak já tyhle zbytečný dramatický gesta, pomluvy a intriky miluju…