Včera jsme se s částí naší party cizinců rozhodli zajít na něco
dobrýho do místní Japonský restaurace a prostě něco obecně podniknout, když už
je páteční večer. Takže jsme si každej dali nějakou tu typickou specialitu, i
když bylo všechno předražený. Ostatně, nechodíme do Japonskejch restaurací
každej den! Takže já jsem si dala hovězí chilli ramen, kterýho bylo tak moc, že
jsem ho ani nezvládla sníst. Rvalo mi to srdce. Ale byl výbornej.
Tohle je jen to, co jsem už nezvládla sníst. Přísahám, že toho ramenu byly nejmíň 2 litry.
Později jsme s Philippem zašli do kina na film The Perks of Being a Wallflower, kterej je natočenej podle románu psaným v dopisech od Stephena Chboskyho. Knihu jsem před filmem samozřejmě četla a zamilovala se do ní, takže jsem byla hodně nejistá ohledně filmovýho zpracování a jestli to bude tak dobrý, jako kniha, ale byla jsem příjemně překvapená. Ostatně, jakej film by mohl dopadnout špatně, když v něm hraje Emma Watson?
"To Charlie. You see things and you understand. You're a wallflower."
"We accept the love we think we deserve.."
Bohužel, život v Anglii není pořád takhle dokonalej a pozitivní.
Dozvěděla jsem se, že moje úžasná spolubydlící, Jacky, o mě po celý škole
roznáší nepravdivý drby a každej den mi lže do tváře. Spoustu lidí mě kvůli
věcem, co jim o mě nalhala, začíná nesnášet, i když mě vůbec neznají. Takže už
jen po jednom měsíci v Anglii prakticky nemůžu nikomu věřit. Když jsem
včera přišla z kina, o všem jsem si s Jacky promluvila. Řekla jsem
jí, že všechno vím a že jsem z jejího chování dost zklamaná, že už jí
nemůžu věřit, no prostě pravdu. Ona se zapřísahala, že polovinu těch věcí o mě
vůbec neřekla (i když já s jistotou vím, že jo) a omluvila se jednou při
týhle naší hádce a později skrze dopis, kterej mi nechala u dveří (vážně, kolik
nám je, 12?). Ráno za mnou pak přišla s tím, jak nemůže spát, jíst a jak
je hrozně smutná, takže v podstatě ze sebe udělala oběť. Jak já tyhle
zbytečný dramatický gesta, pomluvy a intriky miluju…
Žádné komentáře:
Okomentovat